V nedávné době médii proběhla debata, zda lze či nelze požadovat po státu náhradu škody, která vznikla (zejména) podnikatelům v souvislosti s opatřeními určenými pro boj s pandemií nemoci COVID-19.
K předmětné otázce se vyjadřovala řada odborníku, a to s různými názory. Vyjádřili se také někteří členové vlády, nicméně jejich postoj byl dosti odmítavý. Následně vláda zareagovala a následná opatření vychytrale vydalo Ministerstvo zdravotnictví, čímž došlo k podřízení jinému zákonu a otázka možné náhrady škody se ještě více zkomplikovala.
Na otázku z nadpisu je možné odpovědět hned zkraje textu, přestože odpověď nemůže být jednoznačná. Ano, náhradu škody je možné požadovat, avšak uplatnění je relativně komplikované a není zjevné, zda bude požadavku vyhověno. Uplatnění škody lze nicméně jedině doporučit, protože s uplatněním nejsou spojeny žádné nepřiměřené výdaje a v případě neuplatnění ve stanovené lhůtě nárok na náhradu zanikne.
Je nutné upozornit, že tento článek je pouze informativní. Zdaleka tedy nemá ambice téma vyčerpat a provést právní rozbor celé problematiky. Má poskytnout stručnou orientaci potenciálním zájemcům o náhradu škody, tj. zejména podnikatelům, kterých se pandemie citelně dotkla. Z toho důvodu se ve článku řadou otázek nezabývám.
Aby bylo možno škodu uplatnit a doufat v její úhradu, popřípadě se věnovat jejímu vymáhání, musí být splněny tyto požadavky:
a) musí existovat krizové opatření,
b) musí vzniknout škoda,
c) škoda musí vzniknout v tzv. příčinné souvislosti s krizovým opatřením,
d) škodu je potřeba uplatnit u příslušného orgánu a v patřičné lhůtě.
a) Existence krizového opatření
Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle krizového zákona (tj. zák. č. 240/2000 Sb.)
V odborné obci je sporné, zda musí být krizové opatření prováděno podle krizového zákona, anebo zda se tento požadavek vztahuje pouze ke cvičení. Tato otázka je významná pro posouzení, zda lze hradit i škodu, která vznikla v souvislosti s filištínským nařízením opatření ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví.
Co se týče této otázky, je nutné zvážit rovněž důsledky rozsudku Městského soudu v Praze, který některá opatření Ministerstva zdravotnictví zrušil.
Osobně se domnívám, že je možné požadovat i náhradu škody, která vznikla na základě opatření Ministerstva zdravotnictví. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům.
Zájemcům o náhradu škody lze jedině doporučit, aby uplatnili nárok na náhradu škody i za období, kdy byla účinná opatření Ministerstva spravedlnosti. Jejich neuplatnění totiž znamená jistý neúspěch.
b) Vznik škody
Zcela zásadní je, aby vznikla škoda, jejíž úhradu by poškozený požadoval. Škoda může spočívat ve skutečné škodě (tj. v tom, o co se majetek poškozeného zmenšil), ale také v ušlém zisku (ten představuje to, o co by se majetek poškozeného zvýšil, pokud by nebylo předmětného opatření). Ačkoli se členové vlády vyjádřili, že ušlý zisk v žádném případě hrazen nebude, jejich tvrzení dle mého názoru nemá v zákoně oporu.
Přestože se může zdát problematika vzniku a existence škody jako zřejmá, není tomu tak. Ve vztahu ke skutečné škodě nepanuje shoda na tom, jaké ztráty lze považovat za uplatnitelnou škodu a jaké nikoli. Například mzdové náklady vznikající v době uzavření provozovny představují tzv. marně vynaložený výdaj, jehož přičitatelnost orgánu krizové řízení je sporná.
Co se týče ušlého zisku, jeho vyčíslení je nesmírně obtížné. Je totiž nutné porovnávat stav, jaký nastal, se stavem, jaký by nastal hypoteticky, pokud by opatření neexistovala (tzn. že bude docházet ke srovnání nastalého stavu s hypotetickým stavem, ve kterém nastala pandemie, ale chování lidí nebylo regulováno opatřením vlády a následně Ministerstva zdravotnictví). Určení důsledků hypotetického stavu bude mimořádně obtížné. Je možné vycházet například ze srovnání se státy, které podobná opatření nepřijaly, nicméně vždy bude pochybné, do jaké míry jsou poměry v těchto státech aplikovatelné na poměry České republiky.
Škodu musí prokázat poškozený. Nestačí tedy svůj nárok pouze "tak nějak zhruba" vyčíslit. Musí být podložen příslušnými podklady.
c) Příčinná souvislost
Nejenže je nutné, aby škoda vznikla. Tato navíc musí být v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Příčinná souvislost vyjadřuje vztah mezi příčinnou a následkem. Škoda tedy musí vzniknout jako následek krizových opatření.
Opět platí, že se otázka příčinné souvislosti zdá jako banální, nicméně ve skutečnosti je velice obtížná. Problematické je rozlišení, kdy škoda vznikla v důsledku opatření vlády či Ministerstva zdravotnictví (např. zákazu pohybu) a kdy škoda vznikla v důsledku pandemie samotné.
Pečlivé posouzení příčinné souvislosti mezi zjištěnou škodou a opatřeními vlády je nezbytné, aby uplatnění škody mělo naději uspět.
Ve vztahu k písmenům b) a c) lze zájemcům o uplatnění nároku na náhradu škody doporučit, aby vyhledali pomoc odborníka a projednali konkrétní položky, o kterých se domnívají, že představují škodu. Každou položku je nutné zvážit zvlášť a zabývat se otázkou, zda se opravdu jedná o škodu a zda je splněna podmínka příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.
d) Uplatnění škody
Škodu je nutné uplatnit do 6 měsíců od doby, kdy se poškozený o škodě dozví, nejpozději však do 5 let. Je vhodné škodu uplatnit co možná nejdříve.
Škoda se uplatňuje u orgánu, který přijal krizové opatření, v jehož důsledku škoda vznikla.
Závěr
Lze jednoznačně doporučit, aby podnikatelé náhradu škody uplatnili, neboť její neuplatnění povede automaticky k zániku nároku. Je ale nutné svědomitě posoudit, zda škoda vznikla a zda byla naplněna podmínka příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, neboť jedině za splnění všech podmínek je možné doufat v náhradu škody a zároveň nebude docházet k zatěžování státního aparátu nadbytečnými návrhy.
Pokud nebude návrhům na náhradu škody vyhověno, bude nutné se bránit soudně. Tato cesta může být trnitá, nicméně jedno soudní rozhodnutí může celý proces usnadnit i všem dalším poškozeným.
Comments